Světová zdravotnická organizace (WHO) eviduje každý rok na 450,000 úmrtí z důvodu tonutí. Toto číslo je každoročně zhruba stejné. V České republice jsou čísla také bohužel alarmující. Ve věkové kategorii do 19 let utonulo za léta 2008 – 2016 na 209 dětí a dospívajících. 30% těchto událostí bylo na řekách, ale více než 46% se událo na koupalištích (!). Tonutí je nejčastější příčinou úmrtí u dětí. Nejvyšší počet utonulých můžeme nalézt ve věkové kategorii mezi 15 až 19 lety. Zdravotnické záchranné služby provedou nejvíce zásahů k tonutím v měsících červenci a srpnu, kdy mají děti letní prázdniny.
Tolik ke statistickým údajům. Domníváme se, že je nutné, aby i laik věděl, jak správně resuscitovat osobu po tonutí. Alfou a omegou všeho je naše vlastní bezpečí. Pokud vidíme někoho se topit, měli bychom mu pomoci nejlépe ze břehu, s nějakou záchrannou pomůckou, s lanem atd. Hrozí zde totiž obrovské nebezpečí toho, že nás postižený strhne pod hladinu a utopíme se tak s ním.
Jakmile je postižený vytažen, voláme o pomoc a snažíme se zkontaktovat zdravotnickou záchrannou službu na tísňovém čísle 155. Pak je nutné postiženému zaklonit hlavu a přesvědčit se, zda dýchá či ne. Pokud nedýchá, předpokládáme, že je i zastavena srdeční činnost. Ověříme si to tak, že k zakloněné hlavě přiložíme tvář a zároveň souběžně s tímto úkonem sledujeme hrudník, zda se zvedá nebo ne. Ve většině případů postižený samozřejmě dýchat nebude. Jakmile dojde k aspiraci tekutiny do plic, započnou určité obranné mechanismy, polykání vody, atd. Po ztrátě vědomí tyto mechanismy přestanou fungovat a zcela zkolabuje systém alveolů, který je zodpovědný za difúzi plynů v plicích. Po ujištění, že je postižený v bezvědomí a nedýchá, zahájíme resuscitaci 5 úvodními vdechy. Mějme na paměti, že dostatečná oxygenace a ventilace je v případech tonutí naprosto nezbytná a bez ní (tzv. ‘top-less’’) je kardiopulmonální resuscitace neúčinná. Pokud se postižený ani po 5 úvodních vdeších neprobouzí, nezačíná se hýbat a nenabývá vědomí, musíme v resuscitaci pokračovat 30 stlačeními hrudníku zhruba na spojnici bradavek na hrudní kosti. Hloubka stlačení by měla být asi 5-6 cm, což je asi 1/3 hloubky hrudníku. Pacient musí být položen někde na tvrdém, nejlépe na zemi, dlažbě atd. Po tomto cyklu 30 stlačení následují dva vdechy. Při nich musí být hlava zakloněná a nos ucpaný. Nelekejte se také toho, že bude z úst postiženého vytékat naaspirovaný obsah (voda, zvratky, pěna). Při dýchání z úst do úst by měla být dutina ústní čistá, a tak pokud v ní uvidíme nějaký obsah, který se resuscitací dostal z těla ven, nebojte se ho prsty dostat ven. Postiženého je také dobré naklonit na stranu, aby obsah lépe vytekl.
V oživování v poměru 30:2 pokračujeme do úplného vyčerpání zachránců, nabytí vědomí postiženého nebo příjezdu zdravotnické záchranné služby a jejich následném převzetí.
Resuscitace je u dětí po tonutí lehce odlišná. Jako dítě bereme osobu, u které nejsou jasně vidět známky puberty, čili asi do 8 – 10 let. Všeobecný postup (záklon hlavy, ověření vitálních funkcí) je stejný a to v poměru 30:2 (školené osoby v první pomoci mohou v režimu 15:2). 5 úvodních vdechů je také naprosto nezbytné vykonat. U osob po tonutí se setkává se sníženou teplotou těla, tzv. hypotermií, která nám dává větší šanci na spontánní obnovu krevního oběhu s menším neurologickým deficitem. Houstonská studie tonoucích dětí nám jasně říká, že polovina postižených byla resuscitována laiky a z nich 79% přežilo bez neurologického deficitu, tj. bez kvalitativního postižení mozku. Resuscitaci má cenu zahájit i když je postižený pod vodou více než hodinu. Podchlazení nám zde dává jasnou výhodu. Proto je nutné být ochoten resuscitovat a poskytnout umělé dýchání! Poskytnout pomoc nám stanovuje zákon a porušení je posuzováno jako trestný čin neposkytnutí pomoci. Také mějme na paměti, že zdravotnickou záchrannou službu je nutné zavolat, i když je tonoucí vytažen, oběh je zachován, ale tzv. ‘’si loknul’’, tedy například vykašlává vodu. I takový pacient musí být vyšetřen a hospitalizován, protože by mohlo dojít k poškození alveolárního systému v plicích a následným pozdějším komplikacím.
(autorem odborného textu je Ondřej Baumgartner)